Příběhy do DrD
Příběhy do DrD
Úpravu tohoto bloku zahájíte dvojklikem...
Zrada na Ostrově Komárů
Na všechno přišla řeč na palubě Smaragdu, kam se konečně vrátili mí přátelé, z výpravy za podivnými zrcadli a kde jsem na ně čekal. Tehdy jsem se opět z moře, poměrně silně roznemohl. Už ani nevím kdo z posádky to nadhodil první, přišla řeč na neuvěřitelné bohatství, které je jistě ukryto v paláci komářího lidu. My banda hříšná, jsme se touto vidinou nechali až příliš snadno zlákat. Spolu se třemi dobrovolníky, zbrojenci z posádky a čarodějem Nollenem, který se až příliš ochotně nabízel, že půjde též, vyrazili pro poklad. Spoustu věcí jsme my, blázni, odložili na lodi, abychom cestovali nalehko. Alespoň ty nejcennější věci jsem si ponechal, a především nefritovou sošku mého pána, kterou jsem si opatrně zabalil do houně. Inu, zradu jsme sice nečekali, ale nikdy bych neohrozil svojí Misi natolik, abych nechal tento svatý předmět v rukou té pirátské havěti, našich bývalých druhů. A zrada na sebe nenechala dlouho čekat. Pochodovali jsme celý den a když v noci postavili ležení, přišla její chvíle. Vzhledem k počtu jsme rozhodli držeti dvojité hlídky, neboť čtyři oči vidí často, ne však vždy, více než dvě, které ještě navíc usínají. Svou hlídku, jako obvykle první, jsem držel poctivě, ale někdo v noci udělal chybu. Nemá cenu pátrat po tom kdo, myslím, že ponaučení si z toho vzali všichni, ale plyne z toho další ponaučení, že není jediné důležité sledovat při hlídce okolní krajinu a číhat na nepřátele, ale i čas od času zkontrolovat své vlastní. Usuzuji, že jestli ještě někdy znovu budeme s někým spolupracovat, již to budeme mít na paměti. Všimnul si toho až Falir, což přátelé znamená hlídka poslední, že čaroděj Nollen zmizel. Prozíravě nedělal paniku a vzbudil pouze mne. Ohledal jsem místo a zvláštní věc! Stopy jasně říkali, že Nollen odešel spát a ze svého ležení již nevstal! Hlavou se nám začali honit teorie hned dvě. První se snažila zachovat Nollena v našich myslích jako kamaráda a tvrdila, že jej odnesly komáří ženy, které přeci létají. Druhá z Nollena udělala, když už ne zrádce tak alespoň podivína a to, že se kouzelník přemístil pomocí zaklínadla, které též ovládá kamarád Falir. Poté co jsme si vyjasnili fakta, přiklonili jsme se spolu k variantě druhé. Bylo naším názorem, že kdyby jej vzali komárky, byly by znatelné stopy únosu. Pomocí Falirových znalostí jsem se vypravil do vzdálenosti, do které se mohl kouzelník teleportovat a po nedlouhém hledání jsem konečně našel stopy. Vedli do věže, ve které se nacházel zrcadlový přístroj. Rychle jsme s tímto konfrontovali ostatní a téměř celý den spěchali do věže, kam nás vedli stopy. Dorazili jsme tam při stmívání. Opatrně, přesto svižně jsme stoupali k vrchnímu patru, kde se nacházel stroj, studovna, ale také odkaď se ozývali zvuky přesouvaného nábytku. Když jsme po točitých schodech vystoupali do síně v posledním patře, konečně jsme jej spatřili. V rukou měl velkou ocelovou kouli, jaké jsme již mnohokrát viděli, například v lodním inventáři, bombu. Na výzvy k vysvětlení nereagoval slovně, nýbrž uchopil pochodeň ze stojanu a chystal se zapálit doutnák. Rozhodnul jsem se nečekat a vypustil do něj magický úder plný rozhořčení a hněvu. Trhlo to s ním, když mu prasklo několik žeber a on upustil bombu na zem, již ovšem doutnající. Valkar se rozběhl vpřed bombu hasit. Otřesený Nollen se pokoušel sebevražedný výbuch urychlit přiložením pochodně, ale byl složen Moldarem ještě dříve sem jej stačil zasáhnout druhým vírem magie. Trpaslík vytrhl doutnák a bombu zajistil, ale odpovědí jsme se nedočkali, padlý kouzelník, kterého se Moldar snažil pouze omráčit, se rozplynul. Najednou nám to začalo docházet, pomalu, ale jistě docházet. Zabili jsme jenom nějaký obraz čaroděje. Pravý Nollen byl již nejspíš na cestě k lodi, kde jim řekne o naší smrti. Dalekohledem jsme se koukli po Smaragdu, který stále kotvil, moc daleko na to, abychom jej dohnali ještě před čarodějem. Ten již nejspíš utekl jiným směrem předšlé noci. Měl jsem se, já hlupák, podívat ještě po dalších stopách!!! Falir s Valkarem vyslali k Smaragdu vzkaz pomocí jakýchsi navigátorských ohňových znaků, s nadějí, že je Smaragd zachytí. Když tak učinili, loď zhasla světla. Došlo nám konečně, že to nebylo pouze Nollenovou akcí, nýbrž plánem proradného kapitána a posádky. Bylo nám již jasné, že se k lodi nedostaneme včas a tak jsme unaveni odešli spát.
Ráno již byla loď daleko na obzoru. Každý jeden z nás několikráte proklel zrádce a když ne nahlas, tak alespoň v duchu přísahal pomstu. Nollenovi s kapitánem hlavně. Já sám sobě vnukával myšlenku, že jestli dostanu příležitost, nenechám takové ohrožení mé Mise nepotrestané! Nadávat jsme však mohli pouze na naší vlastní chamtivost. Nebylo ovšem času řešit co a jak mělo být, nyní jsme museli řešit závažnější problém. Jak se dostaneme z ostrova pro teplokrevný druh neobyvatelný, suchý a hemžící se krvemilnými komáry?A hlavně jak budeme pokračovat v Misi?
Pátrání po spáse
Co teď, honilo se myslí nás všech. Co budeme u bohů dělat, když jsme opuštěni a bez lodi na ostrově hemžícím se zabijáckými komáry, kteří nás dříve či později zabijí? Postavit si loďku z materiálu věže bylo takřka nemožné, jak prohlásil Falir, který o tom opravdu něco málo věděl, a čekat zde na zakázaných mořeplaveckých místech na záchranu bylo stejně tak nereálné. Nemělo smyslu čekat na smrt v okolí věže, kam jsme věděli, že komárky občas zalétnou a vydali jsme se podzemní chodbou směrem k malé osadě kaktusáků, tvorů, pro kterou snad jako jedinou inteligentní rasu, nepředstavovali komáři hrozbu. Cesta podzemím se pro nás elfy dokáže protáhnout a nemyslím si, že si ji i trpaslík dokázal užít, ale po několika hodinách jsme dorazili na její konec. Tam jsme se rozhodli vyčkat příchodu noci, neboť ještě se nám nestalo, že by komáři zaútočili v noci. Dobrovolně jsme se rozhodli stát se tvory tmy. A skutečně, po naší cestě k osadě jsme nebyli za noci vyrušeni.
Poblíž osady na nás vybafl kaktusík na hlídce. Opravdu jsou k nerozeznání od normálních kaktusů, když se o to snaží. Naznačili jsme, že nemáme nepřátelské úmysl, to za použití divoké gestikulace a obrázků v písku. Brzy kolem nás byla shromážděna celá vesnice. Vysvětlili jsme situaci, do které jsme se dostali a požádali o pomoc. Výměnou za kuši, kterou s sebou již léta, více či méně zbytečně, tahal trpaslík, jsme dostali vodu, a dokonce nám bylo řečeno několik důležitých informací. Dozvěděli jsme se totiž, že na odvrácené straně ostrova je vrak nějaké prastaré ztroskotané lodi, na kterém ovšem dlí smrt (možná se nám, přátelé smějete, ale nebylo nám do toho brát tuto piktografickou hrozbu nadarmo) a také místo kdesi ve skalách, půl dne od toho vraku, kde sídlí komáří muži. Přátelé na předchozí výpravě zjistili z nějakých manuskriptů, že komáří muži nejsou agresivní jako samičky, což někoho, kdo alespoň jedenkrát spal v přírodě a ví něco málo o hmyzu, vlastně ani neudivuje. Taktéž nám bylo řečeno, že za nocí se samičky drží poblíž svého paláce uprostřed ostrova. Díky bohu, že Falir alespoň částečně ovládal písmo černých lidí, kterému, opět částečně, kaktusáci rozuměli. Dokonce nás nechali si v osadě odpočinout a my opět v noci vyrazili na další pochod, tentokrát po severním pobřeží ostrova.
Ó jak mi chybí stále zelené hvozdy, lesní tůně a potůčky, jejichž zvukem jsem si osvěžoval úmornou a žíznivou pouť po vyprahlém ostrově, kde nerostlo nic jiného, než občasný pichlavý kaktus. Cestovali jsme sice po nocích, ale odpočinek, při kterém se nedalo spolehlivě schovat před spalujícím sluníčkem nebyl právě nejosvěžujícím. A nebylo kde doplnit zásoby vody, nejbližší byl od kaktusáků alespoň dva dny cesty daleko ve skalách, kam jsme mířili. Za denního odpočinku jsme byli jednou napadeni komáry, ale opět jsme útok odrazili. Sucho bylo však větším nepřítelem a proto jsme s úlevou oslavili nález pramene, když jsme dorazili do skal. Nadále jsme se rozhodli pokračovat za komářími muži, od kterých jsem alespoň já doufal, že vyzvím více informací o nebezpečí hrozícím na lodi, která od pramene byla zhruba stejně daleko jako jeskyně těchto tvorů. Za nedlouho jsme skutečně stanuli před skalami, ve kterých jsme tuto jeskyni nalezli. Bylo v ní mnoho komářích mužů, kteří se velmi podobali svým samičkám, ale nejevili známky agrese. Snad jen, že obranářsky svírali ratiště svých oštěpů, ale to jsem jim opravdu neměl za zlé, a při tom vydávali zvídavé a při tom pěkné melodické zvuky, jako reakci na naše, pro ně jistě nesrozumitelné žvatlání. Začali jsme se dorozumívat obvyklou piktografickou metodou, k čemuž možná pomohla naše ochota pozpěvovat si s nimi. Ukázalo se, že komáříci mají rádi melodii a ocení i zvuk píšťaly. Malování v písku bylo vesměs na jedno brdo, loď, několik lodí, černý muž, smrt, slunce. Vyvodili jsme z toho po dlouhých debatách, že ztroskotaná loď, je zbytkem jakési výpravy černých lidí, a že ti nejspíš jako mrtví dlí nad svým odkazem po nocích, když slunce nevadí jejich nemrtvým podstatám… Následující telepatický rozhovor tyto domněnky vesměs potvrdil. Doplnil bych snad, že se jednalo o výpravu původních černých lidí, z jejich vzdálené domoviny, kdy si hledali nová sídla. Požádal jsem komáry o pomoc a ti souhlasili. Byl jsem však varován, že nám budou moci pomáhat pouze při opravě lodi, nikoliv však při plavbě, a že bez cizí pomoci se odtud stejně nedostaneme. Loď byla totiž veslice. A přišlo i další a podivnější varování, loď je prý jaksi ,,živá“.
Po odpočinku, který nám komáři dopřáli v jejich zajímavém podzemním úkrytu, jsme spolu se třemi z nich vyrazili k vraku lodi. Dorazili jsme tam již při stmívání, a loď jsme tedy viděli jen obrysově, zaseklou nedaleko od břehu na skalisku trčícím z vody. Vzhledem k tomu, že jsme předpokládali, že se kolem budou pohybovat nemrtví, tak jsme se stáhli a nechali průzkum na ráno. V noci jsme ostražitě hlídali, ale nic podivného jsme nezpozorovali. Ráno jsme se tedy do průzkumu pustili s plnou vervou. K lodi jsme zpola dobrouzdali po celkem schůdné mělčině. Když jsme konečně vylezli na palubu, bylo to velmi…zvláštní. Od komárů jsme věděli, že ta loď musela být stará několik staletí, neřku-li tisíciletí, ale ani nezačala hnít. Musela být neustále vystavena útokům vody, bouří a vůbec krutostem počasí, přesto její plachta byla „pouze“ ošklivě potrhaná. Ano, byla v zuboženém stavu a potřebovala spoustu oprav, ale zdaleka to nebylo nemožné! Ovšem ano, byl tu i další problém, byla to galéra, bojová veslice a nás bylo moc málo, na to abychom jí mohli ovládat. Potřebovali jsme pomoc jiných, veslařů, a jediní jiní tu byly kaktusáci, a bylo tedy zapotřebí za nimi dojít a přemluvit je pro naší věc.
Nejprve, než jsme se však pustili do těchto vážnějších úvah jsme však pořádně prohlédli loď a objevili další potíže. Každého, který na té lodi byl se zmocnil tísnivý pocit strachu a nenávisti, který jakoby vycházel z ní samotné a přesto na lodi nebyla žádná mrtvola, hromádka kostí, která by značila přítomnost nemrtvých, ani moldarova šavle nemručela, jako to dělává, a spolu s padlými námořníky bylo pryč i vybavení lodě, všechno možné nářadí, vesla, všechno… Shodli jsme se na tom, že když loď ztroskotala, námořníci ji opustili, aby našli útočiště na břehu a tam s sebou vzali i vybavení, aby se jim dařilo lépe přežít. Dalším plánem tedy bylo prozkoumat pobřeží a útesy poblíž lodi, abychom nalezli potřebné vybavení. Stala se však ještě další podivná věc, kterou jsem zaznamenal pouze já a Falir, jediné dvě osoby, které tam ovládali magii, což nemohla být náhoda. Při průzkumu vybrakovaného podpalubí se nám jakási slabounká síla snažila dostat do hlavy, tak, či velice podobně, jako to občas dělávám já, když se snažím dorozumívat s lidmi nemluvícími mým jazykem. Mohlo to být z té lodi?
Nechali jsme těchto úvah a vrátili se na pobřeží, kde jsme po průzkumu útesů nalezli tři jeskyně. Komáry, kteří se na průzkum moc necítili jsme nechali venku a jednu po druhé prohledávali. V jedné jsme narazili na tuhý odpor podivně vyzbrojených kostlivců, vedených mumifikovanou zombií. Byl to nelehký boj, nemrtvých vojáků, a to dozajisté vojáci byli, neboť i po smrti drželi pevně sevřenou vojenskou formaci, bylo mnoho a to tak, že přes třicet a ne každý z nás byl Moldarem či Valkarem. Ti dva neohrožení válečníci tropili šílené „ztráty“ v nepřítelových řadách, přesto největší škody napáchal podle mého názoru čaroděj Falir, který svým podivným bílým kouzlem rozkládal kostlivce na hromádky kostí hned po několika najednou. Stala se však zvláštní věc, dva výbuchy tohoto bílého světla, které čaroděj seslal, ošklivě popálili i mně, za což jsem později uštědřil čaroději políček, na který si bude dlouho pamatovat. Zřejmě toto anti-magické kouzlo nějakým způsobem reagovalo na mou lykantropní podstatu. Další škodu v našich řadách napáchala pravděpodobně ta mumie, když obrátila jednoho z našich námořníků proti nám a ten blbec mně vzal mečem přes záda, ještě, že mám páteř chráněnou pořádným pásem kůže. Společně se Zaylem jsme jej poslali k zemi, ale přežil to, na rozdíl od jiného námořníka, který byl rozsekán tímto zlem, Tara mne mezitím ochránila před útočícími kostlivci a několik jich zničila, je to úžasná bytůstka, jednou jí budu muset za její věrnost pořádně odměnit, vždyť pro mne už i umřela… Bylo po boji a já se dal do léčení zranění, a musím přiznat, že hlavně těch svých vlastních. Obrali jsme kostlivce o zbraně, štíty a zlacené či bronzové náramky, kterých měli opravdu dosti, které jsme doufal, bychom mohli použít na obchod s kaktusáky. Mimochodem zbraně, které kostlivci používali jsme předtím jaktěživ neviděl. Byly to jakési mečovité zbraně prohýbaných tak, že se skoro podobali válečným srpům. Hromadě kostí jsme postavili mohylu. Vybavení z lodi jsme našli a tak jsme se pomalu mohli pustit do díla. Valkar s Moldarem však dostali nějakou infekci do utržených ran a tak jsem je léčil kouzly proti tomu určenému a nakázal jim klid, sami jsme se pak s Falirem, Zaylem a zbylými námořníky vydali na cestu ke kaktusákům. Cesta to byla opět úmorná ale nebyli jsme na ní přepadeni ani jednou a tak jsme se nezraněni, pouze žíznivý, dostali po dvou dnech do jejich osady. Tam jsme těmto lidem nabídli obchod, a jelikož je zbraně skutečně zajímali, souhlasili, že nám pomohou s opravami a poplují s námi až do svobodných přístavů. Nabrali jsme tedy vodu a vyrazili zpět napřed, neboť kaktusákům měl nějaký čas trvat, než sbalí potřebné a budou hotovi vyrazit. I další cestu jsme kromě obvyklé žízně přečkali bez úhony a po několika dnech dorazili i kaktusíni a práce mohly vypuknout na plno. Vhodně jsme upravili dráhu a loď vytáhli na břeh, kde truhláři a řezbáři, já a zloděj, započali opravářské funkce pod vedením mořského vlka Falira, stavitele lodí. Spoustu kaktusků jsme vyslali do věže, aby přinesli veškěrý použitelný materiál, a to hlavně dřevo, tapiserie, a velký dalekohled, který byl jistě poměrně drahý a užitečný. Mezitím se vysušovala sůl z moře a lovili ryby, pomocí malých harpunek od kaktusáků. Ryby pak přišli do soli, tapiseriemi byla zalátována plachta, dřevem, poopravena loď, opraveno kormidlo a zkrátka, za nedlouho (něco kolem velmi otravného měsíce) se loď sice neblýskala, ale byla použitelná. Pojmenovali jsme ji „Věčná“ kvůli její podivné existenci a po velkém děkování komářím samcům jsme vypluli na širé moře. No tedy, nejprve jsme obepluli ostrov, abychom vyrazili správným směrem, ale důležité bylo, že jsme se konečně vzdalovali z tohoto prokletého místa…
Ostrov Hadů
I když jsem si byl jist, že se mi po dni odpočinku udělá po nechutné mezi ostrovní mořeplavbě dobře, nepodařilo se mi přesvědčit kamarády, aby na mne vyčkali, ostrov jim musel být více než nepříjemný…stejně jako mně. Vybavili se jídlem a spolu s několika kaktusáky vyrazili po pěšině vedoucí od přístavu do středu ostrova.
Po dni odpočinku jsem již nevydržel déle na lůžku, což by mi sice bývalo ještě docela bodlo, ale já už prostě musel jít, tolik bylo v sázce. Vzal jsem s sebou čtyři pichláky a vydal se po stopách přátel. Zayla jsem ještě nechal odpočívat, bylo mu hůř, nežli mně. Procházeli jsme starobylými ruinami zvláštních architektonických prvků, takových, jakých na Starém kontinentě nenajdete, ozdobné sloupoví, podivné trojúhelníkové štíty, všechno působící jakýmsi odlehčeným dojmem. Pěšinka vedla dokonce skrze jeskyni, kde jsme nalezli několik mrtvol harpyjí. Mí přátelé tudy nepochybně procházeli…¨
Druhého dne jsem se s nimi již shledal. Všichni byli zranění. Bylo to na předním nádvoří jakéhosi chrámu tohoto bohy opuštěného místa, na místě, které hned upoutalo množstvím dokonale vypracovaných soch, rozestavených ovšem na ploše bez ladu a skladu. Kamarádi mi hned poněkud nervózně a rozčileně začali vykládat, co se zde přihodilo. Jeden překřikoval druhého a hlavně Valkar se nechal slyšet, že měli namále. Postoupili totiž až na druhé nádvoří, také plné soch, kde z, pravděpodobně, hlavní budovy chrámu, domu vedoucího do skály, vyšly ony, tři bytosti s tělem žen, ale pouze po pas. Od pasu dolů již nebyla jejich těla těly lidí, ale hadů. A jedna, největší z podivné trojice měla dokonce hady tam, kde by měli dívce růst vlasy. Jakoby v hlavě zakořenění, kroutili se sem a tam a syčeli pronikavým a nepříjemným sykotem. Všechny ženštiny, tyto bájné medusy, třímaly v ruko luky a na zádech měli bronzové štíty s meči. Z ničeho nic, jakoby přítomností těch žen, několik a ne málo soch ožilo. Vypukl strašlivý boj. Sochy se na mé kamarády sesypaly a byly je tím, co držely v rukou ještě za svých masitých dnů. Valkar máchal sekerou a Moldar provozoval sochařství šavlí, kdy ze soch dělal sochy půlené. Čaroděj tvořil ochranná kouzla a metal mezi nepřátele smrtící blesky. Medusy kropili odvážné dobrodruhy šípy a tehdy přišlo další překvapení. Šíp té jejich vůdkyně pronikl magickou bariérou Falira a ošklivě jej poranil. Ten se okamžitě pak teleportoval pryč. Kaktusáci se bili statečně, ale jeden z nich přesto zahynul. Moldar s Valkarem se vrhly na hadoženky a doufaly, že nedojdou kamenného osudu. Nedošli. Dvě menší padli rychle a tak ta velká ustoupila s vidinou kousajících ostří zpět do chrámu, do chodby plné sloupů a podlahou jako všude, zavátou pískem. A třetí překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat a to za hlasitého zlověstného syčení. Do Valkara se zakouslo několik jedovatých hadů, a vyvázl snad jenom díky své trpasličí hromotlucké nátuře. Jed jej málem připravil o život, tělo bylo celé ztuhlé, v hlavě mu bušila bolest a srdce divoce bušilo. Hady rozsekaly a z chrámu se stáhly.
Takto my své skutky vyjevili a já je varoval, ať se snaží nerozbíjet další sochy, pokud to jen trochu bude možné, vždyť jeden z nich může být ten, kterého tady hledáme. Trochu jsem jim pomohl svojí léčivou magií a společně jsme se vydali dovnitř, do chodby plné sykotu a brzy jsme se mezi sloupy střetli jak s nebezpečnými hady a se sochami, tak s velkou medusou. Boj byl opět hodný pamatování. Kaktusíni bojovali co to šlo, stejně jako Moldar s Valkarem a i já s Tarou jsme odvedli svoje, ale vítězství nebylo slaveno. Na zemi ležela velká medusa, které Valkar usekl a zabalil hlavu, rozbité sochy i těla hadů, ale také tam stály dokonalé sochy jednoho z gigantických kaktusíků a Moldara. Valkar byl opět silně zraněný a Falir již nemaje příliš magie. Trpaslíka jsem ještě trochu uzdravil, ale v žádném případě jsem neměl dost energie na proměnění Moldara zpět, mezi ty co mohou krvácet.
V místnosti byly dvoje dveře. První vedly do jakési pracovny, prastaré tlející knihovničky, kde na stole stála nějaká alchymistická aparatura spolu s mnoha flakónky s neznámou tekutinou. Druhé vedly do široké chodby s dvojitým sloupořadím. Potřebovali jsme si odpočinout, ale alespoň mně se tedy nechtělo ulehnout, dokaď neprozkoumám, co by na nás mohl čekat za tou dlouhou chodbou. Shodli jsme se tedy na tom, že vyrazíme na průzkum chodbou i bez Moldára. V chodbě nás čekalo pouze další střetnutí s dvěma medusami a spoustou zabijáckých hadů, které nejvíc hněvali horkokrevného trpaslíka. Já s Tarou jsme se pustili do těch medus, které jsme nakonec udolali, to však již bylo na kraji veliké místnosti, do které chodba vedla. A tam jsme spatřili největší a evidentně nejstarší z medus, které po boku stály dva velcí krkavci. Raději jsme se stáhly, abychom načerpali síly, na další boj, s jejich matkou ještě k tomu, jsme si netroufli. V místnosti u Moldára jsme zabarikádovali dveře a snažili se odpočívat. V noci, už nevím za čí hlídky, nás přiletěl jeden z těch prokletejch ptáků zkontrolovat, snad aby donesl zprávy své černokněžné paní.
Hned ráno, poté co jsem blahodárnou meditací nabral opět síly, jsem seslal extrémně náročné zaklínadlo na Moldárovu sochu. Když procitl, tak byl chudák na omdlení, každý je. Zbytek magie jsem věnoval na vrácení jeho síly. Alespoň s Moldarem po boku jsme tedy vyrazili do boje s největší z medus. Při procházení chodbou se však stala zvláštní věc, Moldarova zbraň začala svítit svým modrým světlem a temně hučet, poblíž byli nemrtví, někde za zdí. Žádného jsme však neviděli a tak nebylo co řešit, šli jsme dál, na konci dlouhé chodby už meč nesvítil.
Boj byl urputný, krkavci na nás metali blesky, které jim šlehali z očí, dvě sochy byli co to šlo, medusy nás kropili šípy a pramedusa čarovala. Falir se však také činil a svými bílými střelami, kouzlem, kterým již dříve zranil i mne, působil na straně nepřítele děsivá zranění. Čarodejnice se nakonec skryla za stěnu z dýmu, kterou si vykouzlila jako ochranu. Moldar i Valkar šli dopředu. Medusa občas vykoukla, aby střelila nějaké zaklínadlo a dokonce zkameněla mojí milovanou Taru, která se na ni ve snaze jí rozsápat rozeběhla. Vítězství však bylo naše a krom mrtvého kaktusáka a zkamenělé Tary všichni přežili. Meduse byla opět uťata hlava.
Z místnosti vedli pouze příkré kamenné schody. Vydali jsme se po nich. Doufal jsem, že konečně naleznu toho, koho hledám a osud stál při mně. Na útesu vysoko na zemí, kam nás schody přivedli, byl k velkému kameni přikován černý muž, kterého ohlodávali ptáci. Ihned jsem věděl, že je to on, Kruach Aum. Mávnul jsem paží a odvrácení ptáci odlétli. Přiblížili jsme se a on si nás změřil velice podezíravým zrakem. Poté promluvil starým císařským jazykem, a chtěl vědět, kdo jsme. Řekl jsem mu to a on brzy pochopil, věděl, že přijdu. Jen co jsme jej však odpoutali, tak se začali dít věci. Situace se téměř tragicky zvrtla. Kruah pohlédl na Falira a jeho hůl, tu co jsem mu daroval po mém drahém zesnulém kamarádovi Urilovi. Byla popsaná jednou událostí z historie elfího lidu, kovaná stříbrem a v rukou Falira, ale dle „jednoho“ alchymisty zkrátka v rukou kouzelníků, měla i zvláštní schopnosti. Falir pomocí ní občas vyčaroval světlo tam, kde nebylo lucerny. A právě na tu hůl se Kruah zamračil a napřáhl ruku, mumlaje nějaká mocná slova. Hůl vzplála plamenem a Falir ji upustil na zem. Nikdo najednou nevěděl co se děje. Někdo zakřičel ať toho nechá. Z hole najednou však vystřelil záblesk a na jejím místě se zhmotnil jakýsi plamenný ještěr, který se vrhl na Kruacha a začal jej drásat svými ohnivými drápy. Trpaslík s Moldarem už vůbec netušili co mají dělat a tak střídavě bili démona s knězem, kouzelník se však rozhodl svojí hůl bránit poněkud drsněji a tak se pokusil vyvolat jedno z těch jeho bojových zaklínadel, vykřikl však pouze „artak“, poněvadž pak schytal jednu holí ode mne. Necestuji takovou dobu a nedám v šanc život jediného člověka, který umí zachránit mého boha jenom pro nějakou hůl, i když je ve skupince celkem dlouho, déle než Falir. Poté co jsem vyrušil kouzelníka jsem se snažil zabít toho salamandra, který pálil kněze v bezvědomí. Dříve, než jsme však démona zabili, tak se vrátil do své hole. Vzhledem k tomu, že to vypadalo na ošklivou hádku, poprosil jsem ostatní, i když si uvědomuji, že poněkud ostřeji, aby počkali dole a tu hůl vzali s sebou. Na knězovo procitnutí jsem počkal sám a když přišel k sobě, nalil jsem do něj léčivý lektvar, který ztlumil jeho bolest. O věcech co se staly jsme hovořilo docela dlouho, ale více o nich budu psát, až v nich budu sám mít více jasno. Zatím řeknu pouze toto: Velekněz Hruula a pravděpodobně velmi schopný vymítač tvrdí, že v té holi sídlí velmi silný a velmi zlý démon, a že to jak činil, činil pouze pro zachování sebe sama, neboť jinak by démon zničil jeho. A za přítomnosti toho démona a Falira, nemůže Kruach cestovat s námi zpět do Cojannory.
Vše jsem sdělil svým přátelům a…pohádali jsme se. Ale dohodli jsme se alespoň na tom, že Falir a Kruach se k sobě nebudou přibližovat na dohled a alespoň na plavbu bude hůl schovaná.
Ale i přes tyto smutné události byl cíl naší mise zde z části splněn, člověk, za kterým cestuji přes celý známý svět, byl nalezen, a po pár dnech léčby…i zdráv.
Mnoho dní jsem však měl v plánu setrvat, bylo tu spousta soch, které neměli zůstat sochami. Na jednu sochu jsem vždy spotřeboval denní dávku mé energie a tak jsem zbytek dne zkoumal podzemí, a pátral po tajné chodbě, někde tu přeci museli být nemrtví, a ti zase museli být zničeni! Valkar s Falirem procestovali ostrov a já postupně odkamenil Taru, obřího kaktusáka, několik kočičáků, černých lidí, ale i šermířku, a to bylo opravdu úžasné, z Berolonu. Jmenovala se Lena a pocházela z jednoho z barbarských kmenů na severu, později jsem se dozvěděl, že je docela známá. Odhadem jí bylo tak na třicet a v kamenném zajetí byla celých dlouhých šest let, ale myslím, že tu byli i horší případy. Mimochodem, Trpaslík Valkar se s ní utkal v páce, mám pocit, že o pivo? (to je takové chlapecké poměřování sil, kdy se oba sokové sevřeni stejnými dlaněmi snaží zvrátit ruku toho druhého k sobě…no commento), a no…dluží barbarce pivo. Myslím, že by měl na znamení hanby, sám a dobrovolně znovu vlézt pod hlen. (pro ty co nerozumí mému ošklivému vtipu, odkazuji tímto na knihu Nestvůry a Bytosti podivné, kapitola Zelený mechovitý hlen…)
Poté co jsem odkamenil všechny, které odkamenit šlo, a stále jsem nenašel žádnou tajnou chodbu, měl jsem plné zuby toho, že tam s námi nebil Zayl, rozhodl jsem se pokusit využit jedno kouzlo, které sice obvykle velmi dobře působí pouze v lesích, ale proč to nezkusit. Vyhledávání pracuje lépe, když se má magie může opřít o životní energii lesa, to jest hlavně kořenů, různých živin a živočichů v půdě, ty pak podle svého jakéhosi nevědomí dokreslí podzemní prostory celkem přesně. Přesto jsem však prostory našel, bohužel pouze polohu a velice nepřesnou. Rozhodl jsem se proto pro další riskantní operaci a vytáhl své věštecké kůstky. Rozhodil jsem je na podlahu před zdí, kde jsem prostory tušil a zeptal se v duchu, co se stane, když se tam teleportujem. A odpusťte mi ten výraz, byl to mazec. Vize se neustále točila dokola v neuvěřitelném tempu a já nejprve slyšel divoké výkřiky a máchání trpaslíkovy sekery, poté se na místě objevil velký kaktusák, který přinesl lucernu a já spatřil několik velkých mumií a kostlivců, pak se tam objevili další dobrodruzi… Probral jsem se s příšerným bolehlavem a celý od krve, opět se mi prudce zpustila z nosu. Musel jsem si jít odpočinout.
Druhý den jsme akci skutečně provedli. Trpaslík šel první a hned po něm velký kaktusák, jenom to světlo nesl trpaslík jako první. Trpaslík se ihned musel bránit přesile, a velmi ošklivě to schytával. Kaktusák ovšem padl, naštěstí pouze do bezvědomí, téměř okamžitě poté co se objevil v místnosti, poté jsem šel já a potom Falir. Sám jsem vyřídil jednoho kostlivce, zbytek vesměs zničil mocný trpaslík, který byl ovšem po boji na tom tak zle, že jsem jej musel držet při životě magií… Alespoň byl na chvíli tak vyřízený, že jsme stačili schovat všechno to zlato…(až si to na stará kolena přečte, tak bude mít vztek, hehe), ale opravdu posedlost po zlatě, kterou ho obdaroval, ten řetěz co nosí kolem krku (nebo možná Gnor sám…), je opravdu velice otravná. Má zkrátka utkvělou představu, že by všechno zlato mělo patřit jemu… Ale beztak jsme toho moc nenašli, nějaké náramky a velice krásný leč nebezpečně vypadající amulet v podobě hada s rubínovýma očima. Budu ho muset nechat někde prohlédnout. Kostlivci měli velice zajímavé prastaré zbraně, které jsme poté, co jsme odhrabali chodbu, kterou už z druhé strany nebyl problém najít, vzali s sebou pro kaktusáky. Také jsme v hrobce našli starou, pěknou tapiserii, tak jsme si řekli, že ji prodáme Marcusovi, jestli bude mít zájem. Na místě už nás pak nic nedrželo a tak jsme se v několika skupinkách vydali na loď, Falir a Kruach daleko od sebe…
Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz